Tradiční péřařské dílny z ulic postupně mizely. Ale ještě v 70. a 80. letech bylo možné narazit na malé provozy a pojízdné čistírny, které na staré řemeslo navazovaly. A právě tehdy jsem se s tímto světem setkal poprvé i já. Přečtěte si další díl historie – dnes trochu osobnější.

Prázdniny u strýce Josefa: moje první vzpomínky na pojízdnou čistírnu peří

Dodnes si pamatuji vůni nahřátého peří…
Když se otevřela vrata pojízdné čistírny, ve vzduchu létalo jemné chmýří a lidé čekali s duchnami na starých kárkách nebo v kočárcích. Jako dítě jsem tehdy ještě netušil, že právě tady začíná můj vlastní vztah k peří a řemeslu kolem něj.

Prázdniny jsem často trávil u strýce Josefa, který někdy kolem roku 1978 začal s pojízdnou čistírnou peří.
Nebyl to žádný naleštěný provoz. Spíš poctivá práce v době, kdy si lidé ještě spoustu věcí dokázali opravit nebo vyrobit sami.

Strýc si tehdy nechal vyrobit vlastní stroj na čištění peří – podle tehdejších technologií používaných na čištění textilu a peří. Pokud si dobře pamatuji, vznikl zakázkově v rámci přidružené výroby JZD. Dnes to zní skoro neuvěřitelně. Ale tehdy byla jiná doba. Když člověk znal šikovné lidi, dokázalo se vyrobit téměř všechno.

Když čistírna přijela, lidé už čekali. Duchny a polštáře bývaly naskládané na vozících, v kočárcích nebo v proutěných koších. Často se tam povídalo, čekalo a vzpomínalo, po kom vlastně peřiny zůstaly.

Pamatuji si i obyčejnou decimálku, na které se duchny vážily ještě v původní sypkovině. Pak se stará látka opatrně rozpárala a peří se vysypalo do velké plechové vany. Pro dítě to byl úplně jiný svět.

Ve světle otevřených vrat létalo peří jako jemný sníh. Všude byl ruch, hlasy lidí, vrzání vozíků a zvláštní směs práce, techniky a improvizace. A hlavně — nic se tehdy zbytečně nevyhazovalo. Dobré husí peří mělo cenu. Peřiny po rodičích nebo prarodičích se čistily, přešívaly a sloužily dál. Dnes bychom řekli „udržitelnost“. Tehdy to byl prostě normální život.

Dodnes si pamatuji i zvuk stroje. Pro dítě skoro hypnotický. A také zvláštní pocit, že všichni přesně vědí, co mají dělat. Bez velkých slov. Jen poctivá práce. Tehdy jsem ještě netušil, že se ke stejnému řemeslu jednou vrátím i já.

Ale některé vzpomínky v člověku zůstanou celý život. Možná právě tam někde jsem poprvé pochopil jednu jednoduchou věc:
kvalitní peřina není jen výrobek. Je za ní zkušenost, práce a příběhy lidí, kteří tomuhle řemeslu věnovali velkou část života. A možná i proto se na kvalitu peří dívám dnes trochu jinak.